Kdy se k požitku diváka či posluchače ze hry přidával i požitek z krásného slova i krásné češtiny člověka, který vám sportovní představení přibližoval. Kdy hlas sportovního reportéra měl ještě takovou sílu, že vás zastavil na chodníku a  přinutil vás stát na něm věčnost a z otevřeného okna blízkého domu poslouchat přenos fotbalového zápasu našich třeba z hřiště Hohe Warte ve Vídni či Ferenzvárosu v Budapešti. A to nikoli jen proto, že jste byli tak dychtiví dovědět se konečný výsledek onoho zápasu, ale on vaše nohy přibil k zemi i reportérova  dikce, to, jaká slova volil a jak neuvěřitelně vás dokázal do zápasu vtáhnout.

To tehdy ještě do mikrofonu mluvil reportér jeden, nejvýše dva, ovšem s tím, že si až po delších svých promluvách mikrofon předávali (Laufer-Mašlonka, Holubec-Polák). Což mělo tu výhodu, že nejen každý jednotlivý reportér, ale i každý z oněch dvou  reportérů zmíněných, si za svůj díl reportování nesl svoji odpovědnost, a proto se snažil, stejně jako hráč na hřišti, podat vrcholný výkon.

Což dnes už neplatí. Dnes platí, že reportéři jsou dva a ti dva si v podstatě před mikrofonem jen tak jakoby po sousedsku klábosí. Jeden řekne větu či dvě a druhý jednu či dvě věty přidá. Načež ten jeden zas cosi řekne a ten druhý mu odpoví. Prostě si zájemně sdělují své dojmy ze hry, přidávají historii klubů, jejichž mužstva jsou na hřišti, debatují o jejich hráčích, kde už všud hráli a kde ještě budou hrát, diskutují spolu docela jako by zde byli jen jeden pro druhého a zbytek světa je nijak zvášť nezajímal. A jako by neexistovaly miliony diváků, pro které zde ti dva klábosníci vlastně jsou.

Jak se něco takového mohlo stát?

Nabízím dvě možná vysvětlení a jako první nabízím vysvětlení teoretické. Že totiž kdosi tuze moudrý kdysi usoudil, že jak se to až dosud dělalo, bylo špatně, a že do sportovního přenosu je nutno vnést větší odbornost. Že ne prostě každý sportovní reportér je stoprocentním odborníkem na všechny sporty, které reportuje, a proto že je nutno k němu přiřadit odbornou sílu, která svými čistě odbornými poznámkami a znalostmi či  psychologickými postřehy bude doplńovat reportování onoho reportéra hlavního.

Anebo to takto nebylo a celá věc s dvěma klábosícími reportéty vznikla z čistě praktických příčin. Hleďte: na světě jsou pluky bývalých fotbalistů, hokejistů, házenkářů, lyžařů a dalších, z nichž někteří nemají momentálně do čeho píchnout, a z titulu své někdejší sportovní slávy mají za to, že sport, kterému své nejlepší roky obětovali, je jaksi povinen poskytnout jim pracovní příležitost a uplatnění, i když na jejich poháry už sedá prach. Nu a když tady třeba i jen teoreticky existuje potřeba sportovních specialistů v televizi, tak aspoň hrstku oněch „jensportovců“ tam strčíme. Vlk se nažere, koza zůstane celá a věc bude vyřešena.

Jak?

To jsme slyšeli včera při přenosu zápasu z Glasgow. Ještě teď mi z něj bouří v hlavě: balón, balón, balón, balón …a zase balón…

Lubomír Man

 

 

Komentáře

Sdílejte