Reaguji zejména na dokument US aktivistky Dany Ashlie, nabízím ke shlédnutí zde:

Covid byl záměrně vytvořen, nejspíš i záměrně vypuštěn. Byl předpovězen, deset let starý dokument “Scénáře pro budoucí technologie a mezinárodní vývoj” aneb Rockefeller Lockstep 2010 popisuje, jak bude pandemie probíhat. Včetně jejího finále, vzpoury veřejnosti proti vrchnosti a následná obnova pořádku včetně dočista jinak nastavených pravidel hry. Tímto způsobem se domnívám, že je Covid nástrojem, jak dosáhnout přeformátování demokratické společnosti na společnost autokratickou. Demokratickou společnost před Covidem řídí politické elity vybrané veřejností. Autokratickou společnost po Covidu řídí skrytě banky a korporace přes nastrčené výbory a neziskovky. Stojíme před dost náročným úkolem: jak se vyrovnat s tím, že lidé jsou ve velké a oprávněné zlobě, jak se vyrovnat s tím, že lidé budou přicházet o práci, o prostředky, o bezpečí. Potřebujeme hledat inteligentní cesty a především se nebát. Protože to co nám nejvíce škodí je vibrace strachu. Nyní jsme chyceni do pasti, protože náš civilizační kód nás zavázuje dělat všechno pro přežití nemocných. Za celé jaro příšlo o život 300 obětí, ale nyní přichází o život 300 osob každý týden? To není strašení, to jsou fakta. Zdá se mi správně, že jsme jako společnost nastavení tyto spoluobčany obětovat? Abychom si nezničili zemi? Dokážu tento postoj pochopit. Je to nepříjemné, ale pokud by se hlasovalo, tento postoj by zvítězil. Nejsme potom ale společností, která se chová ke slabým bezcitně? Můžeme se domnívat, že toto je válka vedená jinými prostředky, a my v této válce máme oběti. V reálné válce bychom byli nuceni bojovat aživoty obětovat tak jako tak. Ve válce možnost volby nemáme. V tomto případě však možnost volby máme, ale eticky správné rozhodnutí je extrémně drahé. Jsme v roli rukojmích a neumíme s touto rolí vůbec zacházet. V druhé světové Československo přišlo o 360 tisíc obyvatel, kolik obyvatel jsme ochotní obětovat nyní? A mám právo se takhle ptát? Nemám, je to daleko za hranou etiky. Tato otázka nepřísluší nikomu, kdo se pustil do péče o veřejný prostor a společnost. Co bude s naším státem, pokud druhá vlna přes zimu plynule přejde do vlny třetí a výjimečný stav bude trvat až do léta? Co bude se státem, který je zcela zdecimovaný? Obyvatelstvo demoralizované, nasrané a ožebračené? Přijde vláda tvrdé ruky? Zhroutí se stát a na řadu přijde armádou a korporace? To nikdo z nás nechce. Co je tedy správný přístup? Domnívám se, že jsme jako lidstvo na rozcestí mezi ještě větší centralizací a decentralizací. Ještě větší centralizace nastane, když se řízení celého světa chce ujmout globální vláda. Ve Spojených státech je reprezentovaná uskupením bank a firem kolem rodiny Rockefellerů. Může se jednat o náhodu, že předpověď letošních událostí se objevila poprvé v dokumentu “Scenarios for the Future of Technology and International Development” pracovně mu říkáme Rockefeller Lockstep 2010. Popis událostí je prozatím následován skutečným vývojem událostí, místy i včetně podstatných detailů. Decentralizace naproti tomu znamená návrat odpovědnosti do rukou občanů, do rukou samospráv, obcí a regionů. Pochybuji, že tato či budoucí vláda za nás vyřeší naše problémy. Upřímně řečeno ani nemůže, i kdyby byla složená z geniálních osobností plných mravní integrity. Naše problémy nevyřeší ani globální vláda, dopracovala by to tam, kam se letos propadly Spojené státy. Hořící ulice plné zločinu, policie, agresivní chudoby a nejistoty. Upřímně řečeno, někdy se mi zdá, že tento stav je zamýšlen i pro Evropu. Rozděl a panuj. Psi, rvěte se o zbytky, které vám spadnou na podlahu z našeho stolu. Jinak umíte si představit, že jsme zde zatažení do sporu, ve kterém mají pravdu obě strany? Lidé se hádají, akorát že obě strany to myslí se společností dobře? Potřebujeme být schopní vnímat racionalitu argumentů protistrany. Možná v tom spočívá hlavní lekce covidové spartakiády. Prostě že jsme v rozporuplné situaci, v níž ani jedno řešení není zcela správné, případně jsou správně obě řešení. A my se potřebujeme dobrat nějaké vyšší syntézy obou přístupů. Restrikce i tolerance zároveň. Sám jako jedinec nevím jak na to, ale od toho máme sílu internetu a společného přemýšlení. Pokud tomuto scénáři máme předejít, budeme potřebovat vyrůst v naší schopnosti vnímat celek, chápat celek a milovat celek. To znamená umět překonat svá osobní omezení a potřeby svého strachu. Zároveň by měl být každý z nás zcela zodpovědný sám za sebe. A pokud ke splnění těchto dvou podmínek dojde, máme vyhráno.

Autor: Antonín Baudyš

Komentáře