Diskutuje se o památníku v Letech a vyvěšování romských vlajek na úřadech. To jsou jen symboly, a diskuze kolem nich pokládám za plané. Mnohem víc mě zajímá, jaký je reálný stav romské populace, vztahů s majoritou a perspektiv pozitivního vývoje. O nich politici mluví krajně neradi. Není šance na sliby věrohodně splnitelné do nejbližších voleb.
Tím nechci říci, že romský holokaust nestojí za připomínku právě tak, jako židovský. Stojí, a připomínat se má. Nevím ale nic o dni připomínajícím holokaust větší než oba předešlé dohromady, slovanský holokaust.

Vraťme se k Romům. Připouštím, že moje zkušenosti jsou specifické. Znal jsem Romy převážně jako psychiatrické pacienty a znalecky psychiatricky posuzované osoby. Ne nutně „šílence“, ale pacienty úzkostné, depresivní nebo třeba závislé.

Uvedu jen jeden charakteristický příklad z desítek kasuistik, které mám v zásobě. Vyšetřoval jsem dementní romskou ženu k posouzení svéprávnosti. Sociální pracovnice mi poskytla podrobné informace. Ta žena za minulého režimu celý život pracovala jako uklízečka, nebo pomocná kuchařka ve školní jídelně. Nestěžovala si na „většinovou společnost“, naopak ji chválila. Byli hodní, pomáhali jí, dostávala zbytky z kuchyně: „lebo děti boly drobné“. Měla jich deset. Manžel? „Bol veĺakrát zatvorený a dobre mu tak, lebo kradol.“ Žádné z jejich deseti dospělých dětí (v současném režimu) nepracuje. Většina byla trestána. Stále se hádají, kdo bude matce opatrovníkem/opatrovnicí. Opakovaně jí ukradli cenné věci, hlavně peníze, které si uspořila na vlastní pohřeb. Byl jsem překvapen, jaký má i při středně těžké demenci v bytě vzorný pořádek, textil čistě vypraný a uklizený ve skříních, nikde špína ani prach. Některé její děti jsou občas bezdomovci. Konflikty se sousedy má jen kvůli hlučným a nevítaným návštěvám potomků. Dovedla se přizpůsobit, manžel ne, děti poněkud jinak.

Otec mi vyprávěl, že pamatuje Cikány za první republiky. Přijeli na vozech a za vesnicí se utábořili. Tentýž den přišel starosta a řekl cikánskému stařešinovi, že smějí zůstat do druhé dne, pak musejí odejít, jinak by volal četníky. Po třech dnech by totiž získali právo k trvalému pobytu v obci, kde pro ně bylo nanejvýš přechodné uplatnění. Kočování byla vynucená „svoboda“ v konfliktu se zájmy většinové usazené společnosti v hustě osídlené kulturní krajině. Ztráta idealizované „svobody“ za minulého režimu je dnes mnohými připomínána jako chyba, ale byla jedinou cestou k integraci kočujících Cikánů do většinové společnosti. A částečně se zdařila i přes spousty chyb z nepochopení nutně odlišné mentality pramenící z předchozího životního stylu a zažitých zkušeností. A přišlo mnoho Cikánů ze zaostalých východních zemí.

Ptám se lidí primitivně nadávajících na Cikány: „Kdybys byl zrozen v cikánském ghettu jako sedmý ze sourozenců a měl rodiče, kteří nikdy nepracovali, taky bys byl dnes univerzitním profesorem?“ Řešení není zdaleka jen záležitostí romské komunity, je v zájmu většinové komunity. Jsou to naši Romové, pokud nejde o ilegální imigranty. Nejsou „nepřizpůsobiví“, jsou naopak velmi přizpůsobiví. Přizpůsobují se tak, jak to umějí a jak je jim umožněno. Opovrhuji rasisty neromskými i romskými. Jediná možná regulace chování je uplatnění odměn a trestů. Obojí samo o sobě je chybou. Dnešní odměny se zavřenýma očima za fyzickou existenci jsou degradující. Zanedbaná výchova bez pozitivních příkladů a reálné motivace situaci dál zhoršují. Idiotské moralizování z Bruselu a mávání symboly nepomáhají. Řešení je i při dobrém přístupu nejméně na dvě generace. A dvě jsou už ztraceny.

Vyjádření lítosti nad holokaustem bez smysluplných opatření se redaktoru Šídlovi mohou líbit, ale jsou jen pokrytectvím, tím jediným, co marionety dokážou.

Rasistické komentáře jsou výrazem úrovně jejich autorů.

Autor: Ivan David

Komentáře

Sdílejte