Ukázka z knihy Islám a terorismus: Mezi citovanými autory lze nalézt jak odborníky na islám, tak např. ex–muslimy a politické aktivisty. Jejich hodnověrnost je často zpochybňována vzhledem k tomu, že postrádají odborné vzdělání v dané problematice. Je však na posouzení každého, zda s jejich výroky, které cituji, souhlasí či nikoliv. Zarážející je, že názorům ex–muslimů píšících negativně o islámu není dáván dostatečný prostor v médiích. Případně jsou odsuzováni pro svou zaujatost a chybějící vzdělání. Nemají však právě oni na rozdíl od odborníků své znalosti o islámu z „první ruky“? Nelze opomenout ani to, že některým z nich je vyhrožováno smrtí, případně jsou na ně podávána trestní oznámení.

Stejně tak je otázkou, jestli se o islámu mohou vyjadřovat pouze vzdělanci. K tomuto názoru se přiklánějí spíše odborníci na islám. Užívají k tomu tvrzení, že islám je velmi komplikovaným a mnohoznačným fenoménem, který mohou pochopit jen „zasvěcení“. Mají samozřejmě pravdu, ovšem který fenomén takovým není? „Sakralizace“ specifiky islámu pak umožňuje obhajobu některých jeho negativních trendů z důvodu jedinečnosti jeho historického vývoje. Mezi názory, které lze užít k obhajobě násilí páchaného ve jménu islámu, patří tvrzení, že islám je vývojově nejmladším z monoteistických náboženství. Islám si navíc neprošel stejným procesem jako křesťanství, které zažilo proces reformace a sekularizace.

S určitostí ale nelze tvrdit, že islám projde obdobným procesem, neboť mezi ním a křesťanstvím je řada rozdílů. Časté je i tvrzení, že ve jménu každé víry bylo a je pácháno násilí. Toto tvrzení je pravdivé, ale především pokud se bavíme o minulosti. V současnosti ho lze jednoduše zamítnout srovnáním počtů násilných činů ve jménu určité víry. Zde neobstojí ani poukázání na teroristický útok Anderse Breivika29 a jeho údajné křesťanské pozadí. Ačkoliv je jeho čin odsouzeníhodný, je pouhou kapkou v moři při srovnání s počty obětí současného islámského terorismu. V této knize se často setkáme s dvojím pohledem na islám či samotnou dualitou v něm obsaženou. Zdeněk Müller nesouhlasí s tvrzením, že islám je statický monolit. Naopak podle něj jde o mnohovrstevný historickokulturní fenomén. Současně považuje za naivní představu, že Západ a vlády islámských zemí jsou hlavními původci hněvu a nenávisti, které z arabského, potažmo islámského světa vycházejí. Müller je chápe jako projevy smířlivosti za každou cenu a zavírání očí před vnitřní konfliktností islámu či jeho politickým zneužíváním. Ty, kteří nechtějí vidět dvojtvářnosti islámu, pak označuje jako neautentické.

Islám má dvě podoby: jednou z nich je „náboženský ideál lidského směřování k dobru“, druhou je „politická iluze vlády božího zákona“. Bohužel v praxi obě tyto podoby nezřídka splývají. Z těchto charakteristik lze odvodit, že islám není stejným náboženstvím, jakým je křesťanství, ale je současně také ideologií, která si klade nároky na řízení společnosti. Styl psaní některých odborníků na islám je věcný a vědecky kritický, ale zároveň se může jevit názorově zdrženlivým. Takovíto autoři jsou opatrní ve svých soudech, což se dá pochopit vzhledem k mnohoznačnosti islámu. Obecně se lze setkat se dvěma názorovými proudy: První skupina tvrdí, že konflikt mezi Západem a Islámem je nevyhnutelný.

Druzí věří, že pacifistická smířlivost Západu přinese jednou kompromis, neboť fanatikové tvoří v islámu menšinu. První scénář, ke kterému se spíš přikláním, odpovídá kritizovanému konceptu „Střetu civilizací“ Samuela Huntingtona.31 Huntington předpověděl možný konflikt mezi Západem a Islámem. Současné události, i přes řadu kritiků jeho teorie, jako by mu dávaly za pravdu. Zmýlil se ale ve formě střetnutí, na místo běžného ozbrojeného konfliktu dochází k neřízené migraci. Islám nad druhou civilizací vyzrál, když upletl „na Západ bič z jeho vlastních ctností – milosrdenství, soucitnosti, snášenlivosti.“

Západ totiž, kromě vnějšího ohrožení, začíná být pomalu rozkládán zevnitř a stává se zranitelným. Z těchto důvodů se rýsuje nezbytnost diskuse, přesahující „alibistické a nekonfliktní seznamování s kulturním dědictvím mimoevropských civilizací a opatrnické či taktní (?) obcházení citlivých témat a otázek.“33 Přístup založený na takové diskusi je v dnešní době, kdy se spolu stále častěji setkávají muslimové a obyvatelé Západu, pro budoucí soužití mnohem vhodnější.

zdroj: eurabia.cz

Komentáře

Sdílejte