Publikace zejména uvádí, že britský premiér Boris Johnson vidí v EU konkurenta a ruský prezident Vladimir Putin dělá svoji zemi, která chce prý oslabit Evropskou unii, „asertivnější“.

Nedávné události na světové scéně snižují pochybnosti, že Evropská unie je obklopena protivníky, píše poněkud zjednodušeně a didakticky El País.

Ve Velké Británii se jeví stále pravděpodbonějším vývoj scénáře, během kterého bude země v konkurenční pozici vůči EU, o což se snaží premiér Boris Johnson, zvolený 12. prosince. Jeho předchůdkyně Theresa Mayová přitom pracovala na vybudování co nejužšího vztahu s unií po Brexitu.

Navzdory Johnsonovým přátelským projevům má v úmyslu ponechat své zemi svobodu při reformě daňového, pracovního a sociálního systému konkurenčním způsobem. Předseda vlády hodlá rychle uzavřít dohodu, vyjma prodloužení přechodného období, které vyprší v prosinci 2020.

Na západě, na druhé straně Atlantiku, USA vedené prezidentem Donaldem Trumpem, bojují za moc a zájmy, odmítají strategii vzájemné výhodnosti a věří, že vyhrají, pokud ostatní prohrají. EU zároveň představuje vše, co se Trumpovi nelíbí: Unie vede boj proti změně klimatu, což Bílý dům ignoruje.

„Na východě je scénář ještě horší,” tvrdila publikace. Za prezidenta Vladimíra Putina se Rusko stává „asertivnější“. El País poznamenává, že snaha země oslabit EU je zřejmá.

Vztahy mezi EU a Tureckem také hraničí s nepřátelstvím, kde prezident Recep Tayyip Erdogan opakovaně vyhrožoval unii miliony uprchlíků.

Na jihu pak EU čelí vážné výzvě v podobě makroregionu plného konfliktů, autoritářských režimů, teroristických skupin a dalších problémů, napsal El País.

Španělský deník jen tak trochu zapomíná, že „expanzivní“ EU, pupeční šňůrou spojená s NATO, vytvářela své protivníky dlouholetou, pečlivou činností sama. Začala nepřátelské akce proti Rusku ještě před „ukrajinskou krizí“ a ignorovala jeho ekonomické a bezpečnostní zájmy a podpořila dotrínu „izolace Moskvy“. Právě Ukrajina a následně Gruzie, jsou přímo vzorovou ukázkou „agresitity EU“ a arogance vůči Rusku. Je přitom zjevné, že „nepřátelství“ vyvolal tlak Spojených států na evropské státy a struktury, a právě skutečnost, že se mnohdy jedná proti zájmům zemí unie, vedlo k samotnému štěpení názorů v samotné EU.

Turecko a jeho posilující autoritářský režim „umírněných islamistů“ vedených Erdoganem, je přípým plodem chladného a odmítavého postoje EU k přijetí Turecka za člena. Trvající desítky a desítky let. Ostatně otázka migrační vlny je otázkou politiky zemí EU/NATO, které se podílely na invazích do zemí Blízkého východu (a severní Afriky) a vyvolaly v nich krvavé řeže, vzestup nevídaného a koordinovaného terorismu, před nimiž obyvatelstvo prchalo. Při postojích EU k Turecku se nelze ani divit, když Ankara vyhrožuje puštěním milionů uprchlíků.

Snad v jedné věci se tedy El País moc nemýlí. A to v určitém nepřátelském postoji k EU. Přesto si nelze odpustit jednu poznámku. Například většina evropských cel na americké zboží zřetelně převyšovala americká cla na evropské výrobky. To, že Trump reaguje přehnaně a izolacionalisticky je pak další otázkou. Ale pokud někdo dnes očividně štěpí EU, tak jsou to právě Spojené státy, nikoliv činnost Ruska. V neposlední řadě pak EU sama sebe štěpí nadnárodní kádrovkou eurokratů v Bruselu, která určuje, zda ta či ona země unie je „demokratická“, “populistická“ či „nacionalistická“ a běžně jim vyhrožuje postihy. A určuje, zda se ta či ona země může nebo nemůže více či méně s někým přátelit. Samořejmě za pomoci zkorumpovaných nebo ideologicky jednostranných médií, které onálepkují jakoukoliv kritiku EU za “nepřátelství”.

(zdroj: prvnizpravy.cz)

Komentáře

Sdílejte