Ředitel školy, který v den incidentu nebyl ve škole, hned následující den provinivšího se pedagoga ze služby propustil.

Četl jsem tuhle zprávičku, tak, jak ji teď čtete vy, a na jednu epizodu ze svého školního života jsem si přitom vzpomněl. Bylo to za protektorátu a stalo se na tehdy tzv. měšťanské škole (dnes poslední třídy devítiletky), v Třebíči na Podklášteří. Po skončení poslední hodiny jsem se se svým dobrým kamarádem Jirkou Oulehlou ve třídě popral. Chodbou kolem právě kráčel náš třídní učitel matematik Kremláček, zvuky rvačky zaslechl, a vtrhl do místnosti tak, jak do údolí vtrhává vichr z hor. Tu nakládačku, kterou nám naložil, mám před očima dodneška a vzpomínám na ni  nejen v dobrém, ale v nejlepším. A víte proč? Protože údery, které nám z vytrénovaných rukou třídního (šlo o velkého sportovce). padaly na hlavu, nám až do konce naší školní docházky vzaly chuť řešit naše další případné spory rukama nebo nohama. Což se týkalo nejen nás dvou, ale i spolužáků, kteří naší původní pranici i následnému výchovnému výprasku přihlíželi. A vlastně nejen jich, ale i žáků všech dalších tříd, kteří se o našem monumentálním výprasku později dověděli. Rvačky krátce a dobře se na podklášterecké měšťance staly tabu.

Po zhruba čtyřiceti dalších letech jsme na srazu bývalých spolužáků spolu s Jirkou Oulehlou panu učiteli Kremláčkovi za jeho dávnou výchovnou lekci,  resp. za to, že jsme po ní už nikdy nepodlehli nutkání se rvát, dodatečně poděkovali.

Byla to tehdy holt jiná doba.  Přenádherná a kouzelná doba – chce se mi říct – kdy ještě vládl zdravý rozum.

Lubomír Man

(LMa, ČA, foto: Pixabay)

Komentáře