Zajištění přístupu k výdobytkům kultury (produktům umění, vědy, projekčně-konstrukční mysli apod.) všem a každému, což je nezbytné pro osobnostní rozvoj lidí v procesu, při kterém si osvojují výdobytky z kultury minulé i jejího dalšího návazného rozvoje;

·    společenské zajištění života těch lidí, kteří své síly věnují uměleckému, vědeckému, technickému a dalším druhům výzkumné a tvůrčí činnosti.

V důsledku toho, že výzkumné a tvůrčí druhy činnosti zdaleka ne vždy mohou být spojeny s výnosnou účastí na společenské dělbě práce, jsou celé dějiny současné globální civilizace plné životopisů těch, které jejich současníci považovali za podivíny a darmojedy, a které, pokud je přímo neuštvali, nechali zemřít v bídě; jejich potomci potom zaslouženě považovali stejné lidi za vynikající tvůrce, kteří na desetiletí a někdy i staletí předstihli ve svém chápání světa tu úroveň, která ve společnosti převládala v době jejich života. Skutečnost, že společně s tvůrci zneuznanými davově-„elitářskou“ společností, se ve společnosti vždy také vyskytují zaslouženě zavrhovaní grafomani, kteří v podstatě nemají co říci svým současníkům ani potomkům a za skutečné tvůrce se pouze pokoušejí vydávat, není ospravedlněním pro to, aby se společnost a státní moc svými činy v životě vyhýbaly odpovědi na tyto dvě vzájemně související otázky. Ještě jednou zdůrazňujeme: jedná se o dvě různé, i když vzájemně související otázky, a je nepřípustné je směšovat, a ještě více je nepřípustné, pod záminkou odpovědi na otázku zajištění života lidí, kteří se zabývají výzkumnou a tvůrčí činností, uzurpovat si a znepřístupňovat ostatním lidem produkty jejich úspěšné práce v oblasti umění, vědy a projekčně-konstrukční činnosti. Jenže právě k tomuto dochází

Ve světě je vytvářen globální systém řízení přerozdělování informací – tj. ještě jeden systém mafiánské nadvlády nad společností – na základě právní úpravy o „autorských právech a právech s nimi souvisejících“. Monopolně vysoká solventnost jedněch a chudoba druhých zajišťovaná organizovanou korporativní lichvou a burzovními spekulacemi umožňuje:

·    napřed uzákonit institut „autorských práv a práv s nimi souvisejících“ pod záminkou ochrany zájmů autorů a jejich finančního zajištění z příjmů pramenících z využívání jejich tvorby;

·    následně tato právní úprava a praxe jejího uplatňování umožňuje vykupovat autorská práva na umělecká díla, vynálezy, vědecko-technické i jiné informace;

·    a ve třetí etapě je vytvářen systém, který umožňuje řídit přístup k takto korporativně-mafiánsky přisvojeným výdobytkům kultury a tím pádem – řídit směřování rozvoje kultury na základě šíření jedněch informací a pronásledování šiřitelů jiných informací pod záminkou porušování „autorských“ práv a práv s nimi souvisejících.

A to vůbec není můj výmysl. S účinkem tohoto systému se střetnul již H. Ford, když usoudu musel dokazovat své právo vyrábět automobily navzdory patentu vydaného najméno jakéhosi George Seldena. Henry Ford o tom píše následující:

,,Naše cesta byla celkem trnitá. Postup naší práce byl zpomalen grandiózním soudním procesem, který byl zahájen proti naší Společnosti s cílem donutit ji připojit se k syndikátu automobilových továrníků, kteří se mylně domnívali, že je automobilový trh omezený, a je proto nutné tuto výrobu monopolizovat. Jednalo se o známý soudní spor ve věci Seldenova patentu. Náklady na soudní výdaje dosahovaly někdy pro nás velmi citelných částek. A sám Selden, který nedávno zemřel, měl s tímto soudním sporem málo společného, neboť byl veden trustem, který měl díky tomuto patentu v plánu získat monopol.

Podstata té situace byla následující: Georg Selden si ještě v roce 1879 podal žádost o vydání patentu na vynález charakterizovaný následujícími slovy: „výroba jednoduché, pevné a levné silniční lokomotivy s malou hmotností, lehce řiditelné a dostatečně výkonné, aby dokázala zdolávat střední stoupání“. Tato žádost byla podle zákona zaregistrována na patentovém úřadě a bylo jí přiděleno vstupní číslo, než byl v roce 1895 na jejím základě vydán patent. V roce 1879, když byla podávána původní žádost, nikdo ještě neměl představu o automobilu, v okamžiku vydání patentu byly samohybné kočáry již dávno realitou. Mnozí technici, včetně mě, kteří se po mnoho let zabývali projektováním automobilů, tedy jednoho krásného dne s překvapením zjistili, že konstrukce samohybného kočáru je chráněna patentem již mnoho let, přestože žadatel patentu pouze popsal nápad a neučinil nic ve směru jeho praktické realizace” (H. Ford – Můj život, mé úspěchy, hl. 3, Přistupujeme k reálné práci).

Některé společnosti se prostřednictvím soudu pokoušejí zakázat rozmísťování odkazů, které nevedou na první stránky jejich webů. Dokonce ani v sovětských dobách nikoho nenapadlo, aby zakázal odkazovat se na určité stránky knih. V podstatě je to tak, že čím více je zákazů, tím více se z toho dá vytřískat peněz. Schéma je to velice jednoduché a známé ještě z dob inkvizice – zavedeme nový zákaz – morální, právní, politický – a potom začneme prodávat odpustky. A mistři v extrahování ze života nových poznatků vytvářejí hierarchie znalců ( dnes jsou to akademie věd a hierarchie vědeckých hodností a titulů ), obchodují se znalostmi, které vyextrahovali a chvástají se osobními ,,autorskými právy” – tj. tím, co kdo z nich prvý pochopil, ale objevil to někdo jiný, apod. Že pane Drahoši… A celkově to představuje jeden z druhů parazitismu vědecké vrstvy na společnosti.

Ti rozumnější vědí, že žádná osobní autorská práva a práva ,,duševního vlastnictví” neexistují a tím spíše neexistují žádná práva na jejich koupi a prodej. Jasně si to uvědomujíc velký objevitel I. Newton řekl ,,Když jsem viděl dál než ostatní, tak to bylo proto, že jsem stál na zádech velikánů”. Jinými slovy, ubrat jen jediného z těch velikánů, spolu s jeho vědeckými objevy, nevznikli by ani některé objevy I. Newtona.

(Autor: Daniel Novák, ČA, foto: Deesilustration.com)

Komentáře