Někdejší člen správní rady Bundesbanky přitom přesvědčivě argumentuje nejen ekonomicky, ale rovněž demograficky a kulturně. Hospodářská stagnace Současná úroveň německé reprodukce, jak se vyvíjí za posledních čtyřicet let, neznamená nic jiného, než že generace vnuků je vždy o polovinu menší než generace dědů. V Německu klesla porodnost z 1,3 milionu ročně v 60. letech na 650 000 v roce 2009. Půjde-li to tak dále, pak za tři generace, tedy za devadesát let, bude v Německu ročně 200-250 tisíc porodů. Němci by tak prakticky spáchali sebevraždu.

Sarrazin vtipně připomíná, že si Němci dělají starosti s tím, jaké bude klima za sto či pět set let, ale osud vlastního národa je příliš nezajímá. S ohledem na německou státnost je to zcela nelogické, protože při současném demografickém trendu bude Německu za sto let zbývat 25 milionů, za dvě stě let 8 milionů a za tři sta let pouhé tři miliony německých obyvatel.

Německo se podle Sarrazina ekonomicky nachází v pozdním období zlatého věku, který začal kolem roku 1950 a pomalu se chýlí ke konci. Reálný příjem výdělečného občana již dvacet let nevzrůstá. Nejpozději za deset let začne klesat a vlivem demografických přesunů půjde o trvalý trend. Tyto prognózy se příliš neslučují se současnými vývozními úspěchy německé ekonomiky či s úspěchy německých univerzit.

Reálný příjem na hlavu je nyní v Německu nejméně pět a půlkrát vyšší než v SRN v roce 1950. Avšak růst se během desetiletí zpomalil. Měřeno reálným příjmem blahobyt v západním Německu během 50. let explodoval, v 60. letech výrazně rostl, v 70. a 80. letech již rostl jen mírně a stále pomaleji. V posledních dvou desetiletích východní Německo snížilo své zaostávání, ale celoněmecká úroveň blahobytu – měřeno reálným příjmem na hlavu – dvacet let po sjednocení teprve dosáhla západoněmecké úrovně z roku 1990. Hospodářský růst se podle Sarrazina kolem roku 2020 zastaví a poté bude stagnovat.

Sociální politika Německá společnost se zmenšuje, stárne, stává se heterogennější a měřeno ukazateli vzdělanosti i méně výkonnou. Fakt, že nadprůměrné množství dětí v Německu vyrůstá ve vrstvách stranících se vzdělávání a jejich inteligence je často podprůměrná, Němce už z čistě demografických důvodů dělá v průměru hloupější. Podíl lidí, jež lze vzhledem k intelektuálním nedostatkům jen obtížně integrovat do pracovního života, strukturálně narůstá.

Právě ti méně ctižádostiví a méně prozíraví jsou státními transfery sváděni k pohodlnému životu, jenž jim pozvolna bere jejich hrdost, ochromuje jejich síly, oslabuje jejich nadání a uhryzává jim z jejich sebevědomí. Toto vyslovit a přemítat o nápravě je podle Sarrazina nikoli paternalismus a arogance, nýbrž přirozený požadavek – ledaže bychom pokládali za zodpovědné, když sociálně závislým odpoutání od sociálních vazeb ulehčíme a učiníme pohodlným.

Sarrazin správně upozorňuje, že svět není spravedlivý. Dary přírody – krása, inteligence, zdraví – jsou rozděleny nerovnoměrně a ne podle zásady, že ten, kdo má krásnější duši, získá i lepší genetickou výbavu. Myšlenka, že šance lidí jsou rovné, je z tohoto pohledu absurdní: ten, kdo je krásný a inteligentní, má jiné šance než ten, kdo je ošklivý a hloupý. Od člena SPD zní takové věty přímo prorocky.

Rozdíly v příjmech a s nimi i relativní chudoba jsou v zásadě neodstranitelné a nemohou být odstraněny, jak plyne z definice relativní chudoby jako míry přerozdělování – ani hospodářským růstem. Absolutní chudoba může být zmírněna nástroji daňové politiky, přístupem k veřejným statkům a přímými transferovými platbami. Ale relativní chudobu nelze odstranit jakoby z definice všeobecným růstem ekonomiky ani blahobytu. Koncepce chudoby soustředná na relativní chudobu je jednostranná a zavádějící.

Pokud podle Sarrazina připustíme, že nemalá část populace v produktivním věku přežívá v pasivitě závislé na transferech, pak takto postiženým je činěno velké příkoří a poškozován je i duševní a duchovní vývoj dětí a mládeže vyrůstající v těchto strukturách. Není důležité, jakou má člověk práci a co za ni dostává. Rozhodující pro naše sebevědomí a spokojenost je pocit, že dokážeme uživit sebe i svou rodinu, vést disciplinovaný život plynoucí z pravidelného plnění povinností a jimi naplněného dne.

Problém přistěhovalectví

Sarrazin se dotýká i problému přistěhovalectví a integrace. Přistěhovalci do Německa jsou především migranti z Turecka, Afriky a Blízkého a Středního východu, kteří jsou z více než 95 % muslimské víry. Sarrazin dokládá, že muslimové se v SRN podprůměrněji podílejí na pracovním trhu, mají podprůměrný úspěch ve vzdělávání a nadprůměrný podíl mezi příjemci transferů a vyšší podíl na násilné kriminalitě.
Sarrazin se obává, že v každé zemi stojí muslimští migranti státní pokladnu více, než jaký je jejich přínos. Z kulturního a civilizačního hlediska jsou hodnoty a obrazy světa, které ztělesňují, krokem zpět. Z demografického hlediska je enormní plodnost muslimských přistěhovalců ve stárnoucí Evropě dlouhodobým ohrožením její kulturní a civilizační rovnováhy.

Národy nehynou jen hladomorem, nemocemi, cizím podmaněním či genocidou. Mohou také ve vší tichosti vymírat. Zatímco přistěhovalci z východní Evropy se v Německu integrují vcelku dobře, u muslimů je tomu nijak. Islám se ve velké většině jeho směrů vzpírá osvícenství a staví se odmítavě k pluralismu, což vytváří sklon k islamismu a terorismu, byť 95 % muslimů jsou mírumilovní občané.

Sarrazinovy závěry a doporučení, jak zvrátit trend, jsou trochu překvapivá, vzhledem k jeho kritice sociálního státu v předchozí části knihy. Autor si přeje posílit porodnost Němců aktivní státní politikou, např. nabídkou péče o děti, přídavky na děti a rodičovskou dovolenou. Představa, že státními opatřeními lze zvrátit demografický trend, je však mylná. V USA žádná podobná prorodinná politika neexistuje a přesto tam je porodnost vyšší.

Za svých profesních čtyřicet let strávil Sarrazin sedm let jako aktivní politik městského státu, šest let jako státní sekretář v německé spolkové zemi, šestnáct let v různých funkcích v rámci bonnské ministerské byrokracie a rovněž jako člen správní rady Bundesbanky. Sarrazin upozorňuje, že v zodpovědné politické funkci není sice nemožné, ale je velmi obtížné vyslovovat nepříjemné pravdy. Nyní si to bohatě vynahradil. Sarrazinovu knihu bychom měli pozorně číst.

(zdroj: euportal.cz, foto: Pixabay)

Komentáře