Emmanuel Macron dnes nevypustí takřka žádnou významnou událost na planetě, aby se v její spojitosti nezviditelnil. Telefonicky „postavil do pozoru“ Porošenka a upozornil ho na nutnost dodržovat ujednání „Normandské čtyřky“. Vydal se do německé vládní rezidence Meseberg, aby podpořil kancléřku Německa Angelu Merkelovou a podle všeho s ní připravil společnou pozici „vůdců sjednocené Evropy“ pro nadcházející summit EU.

Označil jedním ze svých politických cílů navrátit francouzštině status hlavního jazyka EU, jako tomu bylo až do přistoupení Velké Británie v roce 1973. Dokonce jeden z nejdůležitějších geopolitických návrhů Ruska poskytnout Evropské unii bezpečnostní záruky namísto USA směřoval Vladimír Putin na koho jiného, než na Macrona.

Co stojí za tak výraznou aktivizací zahraniční politiky Francie? Vše je dílem pouze současného prezidenta, nebo je Macron pouze zastupující personou nějakých jiných, mnohem hlubších procesů? Analýza ukazuje, že příčina, jako vždy, spočívá v ekonomice – a na vině jsou opět Němci.

Rozložení ekonomické moci v Evropě
Evropské společenství uhlí a oceli založené Pařížskou dohodou roku 1952 tvořilo základ projektu sjednocení Evropy a bylo založeno na synergii ekonomických zájmů jeho zakládajících členů, a to především v oblasti metalurgie. A takto zahájený proces evropské integrace vedl mimo jiné k tomu, že se ekonomické mechanismy tradičně vytvořené kolem vedoucích center spojily do jediné struktury.

Jednoduše řečeno, ekonomická konstrukce kontinentální Evropy obecně sestává ze tří klíčových klastrů, které mezi sebou komunikují. Nejmenší z nich je na území Skandinávie. V roce 2007 zajišťoval pouze 6,8% celkového HDP v EU. V roce 2016 sice jeho ekonomika poněkud vyrostla a tento podíl se zvýšil na 8,4%, avšak rozhodující význam pro Evropskou unii stále nemá.

Páteří evropského hospodářství jsou klastry Francie a Německa. Přičemž každý z nich je tvořen ekonomikou odpovídajícího centrálního státu a zeměmi, jejichž obchod, průmysl a bankovnictví jsou do značné míry navázány na centrální stát jako na svého patrona. Francouzský klastr sestává ze samotné Francie a na ní navázané země jižní Evropy. Německý se formuje kolem Německa s Rakouskem a s řadou dalších států východní Evropy, jako je Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko a zbytky bývalé Jugoslávie.

  Řecký server zveřejnil uniklé záznamy z jednání o migrantech

Itálie v daném smyslu zdánlivě nenáleží nikomu, jelikož se snaží jednat nezávisle, ale ve skutečnosti ji nerovnoměrně rozděluje závislost na francouzské a německé ekonomice. Ostatní státy EU jako Polsko a Pobaltí se již půldruhé desítky let pokouší najít v tomto schématu vlastní cestu, ale jak se ukázalo, vzdorovat globálním procesům není v jejich silách. Baltské státy tiše absorboval Skandinávský klastr a Polsko klastr německý.

Bývalá rovnováha evropských mocností
V číslech vypadá obrázek následovně. V okamžiku vytvoření EU se německý a francouzský klastr mezi sebou příliš neodlišovaly. Následné politické a ekonomické změny ve světě se na jeho vyváženosti v podstatě nepodepsaly. Dokonce ještě v roce 2007 zaujímala v souhrnu evropského hospodářství Francie s „partnery“ 31,1%, zatímco Německo 44,8%. Rozdíl je sice viditelný, ale nejevil se jako fatální.

Formálně „přátelství“ mezi oběma zeměmi bylo založeno na dohodě, že Francouzi pomáhají Němcům prodávat jejich průmyslové zboží výměnou za německou podporu francouzské nadvlády v Evropě v oblasti zemědělství. Kromě toho měla Paříž ještě rozvinutý elektronický a letecký průmysl, ropný a plynový průmysl a byla jedním z lídrů v oblasti jaderné energetiky. Proto měli Francouzi všechny předpoklady považovat se za rovné s Němci.

Ve značném stupni tomu přispívalo i úsilí Velké Británie, jejíž ekonomika stála jaksi „nad věcí“ a zůstávala nezávislá, avšak politicky se Londýn staral o zadržování růstu vlivu Berlína. Paříž se tudíž automaticky jevila jako spojenec Londýna. Pravda, jen v roli mladšího partnera, protože Britové si v tomto duetu považovali především sami sebe.

Dominance Německa po Brexitu
Všechno změnil „Brexit“. Vedl ke zrevidování ekonomických vazeb a pro Francii se ukázal být horší zdechlého psa. Přes všechny oficiálně uváděné úspěchy ekonomického růstu se v roce 2016 podíl Francouzského klastru v evropské ekonomice zvýšil na 35,5%, zatímco Němci se vyšplhali na 52,2%. Rozdíl se neprojevil jen kvantitativně, ale začal ovlivňovat i kvalitu. Německý průmysl začal postupně pohlcovat ten francouzský. Tak například Paříž už nevyrábí vlastní tanky, ale nyní jde o společný koncern KNDS s jasnou majoritou Německa.
Němci dnes v Evropě ovládají prakticky celou oblast lehkého strojírenství. Panují ovšem i v bankovním sektoru. A s příchodem druhého plynovodu „Severní proud“ se Berlín nevyhnutelně změní v hlavního dodavatele plynu v EU. A přes deklarované úspěchy větrných elektráren a využití sluneční energie leží v jádru evropské energetiky stále tradiční zdroje, mezi nimiž jednoznačně dominuje zemní plyn. A bude to pokračovat minimálně do poloviny současného století.

  "Nenávidím vás!": Řidič švédského autobusu zmlátil uprchlíka

Viditelně se to projevuje zejména při srovnání velikosti nominálních HDP zemí za rok 2017: u Francie je to 2,58 biliónů dolarů, kdežto v případě Němců jde už o 3,68 bilionů. Aby toho nebylo málo, za poslední pět let se Německo stalo klíčovým partnerem Francie v zahraničním obchodu: 16% tvoří přímý obchod s Německem a v případě zemí závislých na Německu je to dokonce 40,1%. Ostatní světové trhy se těmto číslům nemohou rovnat. Podíl USA na zahraničním obchodu Francie je 7,4%, zatímco Číny pouze 3,6%.

Francie vytahuje trumfy z rukávu
Vládnoucí elity ve Francii si náhle uvědomily, že sousední Německo je prakticky likviduje. Tendence je taková, že na to začít pít „Borjomi“ (ruská minerálka – pozn. PP) je už příliš pozdě. Navíc neobsazené trhy, které by mohly posloužit Paříži jako zdroj expanze a ekonomické růstu, už ve světě žádné nejsou. Aktuální ekonomická síla Francie nedává ani žádnou naději na úspěšné vytlačení konkurence z trhu. Francouzi ekonomicky s Němci již prohráli.

Jediná strategie pro zachování francouzského geopolitického významu se omezuje na pokus vytáhnout poslední trumfy z rukávu. Přitom jejich význam neleží v ekonomické, ale předtím v politické oblasti.

Vše nasvědčuje tomu, že ve střednědobém horizontu, pokud se Evropa v nějaké formě zachová a nedojde k nepředvídaným událostem, bude v Evropě dominovat Německo. Ale Berlín nemá vlastní jaderné zbraně a nikdo na světě mu nedovolí je získat. Z řady důvodů, včetně historických. Zato Paříž takové zbraně má ve všech známých provedeních (rakety v odpalovacích šachtách, na ponorkách i letecké jaderné bomby). A opět stejné historické příčiny vyvolávají nedůvěru v jakoukoli formu německé expanze, dokonce i v případě, že je podložena pouze ekonomicky, což dává Paříži příležitost předvést se jako jistý druh „přívětivé dračí hlavy“ a pomoci vyhladit politická ostří a drsné postoje vůči Berlínu.

  Ukrajině předpovídají pokles počtu obyvatel až o třetinu!

Vyhovují francouzské karty světu?
Takovým způsobem může Francie podstatně vylepšit svoji tvář důležitého a nezbytného hráče pro budoucí politické uspořádání nové Evropy, a to dokonce navzdory narůstající míře vlastní ekonomické slabosti. Soudě podle tichého souhlasu ze strany Berlína uspokojuje takový scénář prakticky všechny. A týká se to jak vnitřních evropských vazalů, tak i takových grandů, jako jsou USA, Rusko a Čína.

Jiná otázka je, že Francie se ve velké vnější politice příliš dlouho, prakticky půldruhé desítky let, nachází v hlubokém stínu jiných vůdců a nyní cítí naléhavou potřebu obnovit ztracené pozice a nabrat váhu. Což se Macron snaží dělat s obrovským elánem, z něhož často vzniká pocit, že je ve stejné chvíli doslova všude.

Co z toho nakonec vzejde, je obtížné říci. Paralelně probíhá příliš mnoho odlišných a důležitých globálních procesů, které na sebe úzce navazují, přičemž jednou se navzájem urychlují a jindy zase brzdí. Nicméně ten fakt, že rétorický návrh ruské „pomoci vyřešit bezpečnostní otázky Evropy“ přednesl Putin Macronovi a nikoliv Merkelové, přesvědčivě ukazuje, že nová francouzská strategie prozatím nezůstává bez úspěchu.

Na druhou stranu Macronova odpověď, že Francie disponuje dostatečnou vojenskou silou, může svědčit o jisté míře vlastního přeceňování. A Vladimír Putin vždy uměl trpělivě čekat do času, kdy dojde na jeho slova.

(protiproud.cz, foto: Shutterstock)

Komentáře