V případě dnešního Ruska se tato hrozba jeví poněkud nestřídmá – a to z toho důvodu, že Rusko by dokázalo bombardování Americe vrátit. A tak se washingtonská hrozba zredukovala na: „Dělejte, co se vám říká, nebo na vás uvalíme sankce“.

Sankce jsou vyjádřením hegemonie jedné země nad druhou. Jsou vyjádřením toho, že ten, který sankce uvaluje, se cítí být povolán k tomu, aby ostatním suverénním státům říkal, co mají dělat,  respektive nést následky v případě, že se diktátu postaví.

Ve chvíli, kdy Amerika získala pocit, že je jedinou supervelmocí světa, staly se sankce  důležitým instrumentem její zahraniční politiky. Clintonův režim nasadil sankce proti Iráku. A když OSN poté

oznámila, že tyto sankce zabily půl milionu iráckých dětí, položil novinář Lesley Stahl v televizním programu „60 minut“ tehdejší ministryni zahraničí M. Albrightové otázku, zda americké sankce mají cenu půl milionu dětí? Načež se dočkal této odpovědi: „Ano, tu cenu mají“.

Stejně dnes američtí sionisté uvažují pokud jde o Palestice, jak to za všechny vyjádřil i jeden z izraelských ministrů: „Děláme ve své oblasti totéž, co dělali Američané s rodilými Američany, zvanými Indiáni“. Nu a protože oba státy spojuje zločin stejného druhu, vetuje dnes Washington všechny akce OSN proti izraelským zločinům na Palestincích. A kdyby se dnes Lesley Stahl zeptal washingtonské vlády, zda její zájmy mají cenu sedmi zemí, které Amerika zničila jen v tomto novém 21. století, určitě by se dočkal stejné odpovědi jako kdysi od M. Albrightové: „Ano, tu cenu mají“.

Kdykoli se nějaká země nepodřídí rozhodnutím Washingtonu, uvalí na ni Washington sankce. Dnes jejich tíhu nesou na sobě Irán, Severní Korea, Rusko a Venezuela – a Washington navíc nutí další země, včetně jeho eropských spojenců, aby též na všechny strany uvalovaly sankce, jinak Washington uvalí sankce i na ně samotné.

  Evropský parlament: EU je v nebezpečí

K čemuž dochází právě v těchto dnech, kdy Trump, veden svými izraelskými neokonzervativními agenty, stáhl americký podpis z iránské nukleární dohody, podepsané USA, Iránem, Ruskem, Čínou, Francií, Britanií a Německem, a svým evropským vazalům, na předmětné dohodě též podepsaným, vzkazal: když svůj podpis z iránské nukleární dohody nestáhnete stejně jako my, uvalíme sankce i na vás.

Tohle už je ovšem strava těžko stravitelná nejen pro vlády evropské, ale i pro vládu britskou, jež všechny dohromady poctivě slouží Washingtonu jako vazalové už od roku 1945. Rebélii lze cítit i slyšet na celém kontinentu a též oficiální figury EU říkají, že nadchází čas na to, aby Evropa sledovala své vlastní cíle a nikoli cíle Washingtonu.

Je tahle rebélie trvalá, anebo jde jen o hru oněch evropských vůdců, kteří si s její dopomocí chtějí na Washingtonu vynutit vyšší všimné, než od něj pobírají dosud? A pokud tak tomu opravdu je, kolik bude muset Washington z kapsy vytáhnout, aby evropskou rebélii utišil?

Vladimír Putin po léta polykal hrozby a urážky a čekal, kdy washintonská arogance jeho evropské impérium rozloží. Možná se mu za jeho trpělivost právě teď dostává odměny. Náznaky izolace Washingtonu od zbytku světa nelze totiž přehlédnout. Washington např. nařídil Indii a Turecku, aby nekupovaly ruské zbrojové systémy, ale obě tyto země Washingtonu vzkázaly, že jeho vměšování odmítají a hodlají ve svých nákupech v Rusku pokračovat. Předseda Evropské komise Juncker řekl, že pro Evropu nadešel čas, aby znovu navázala vztah s Ruskem a ustala s útoky na ně.

Obrátí se tedy EU, jež je výtvorem americké CIA, proti Washingtonu?

Je to možné. Washington pohrozil Německu sankcemi, jestliže se bude i nadále účastnit projektu North Stream 2, který má přivádět energii z Ruska do Evropy. Čímž dal samozřejmě najevo, že nedostatek energie v Evropě je pro něj lepší alternativou, než je Evropa energeticky závislá na Rusku. Protože závislá, a to ve všech směrech, může být jedině na Spojených státech.

  Česká vláda poskytne USA zbraně v hodnotě 16 milionů korun

Německá kancléřka Merkelová, dlouholetá washingtonská loutka, oznámila, že USA přestaly být spolehlivým politickým spojencem, a že Německo „potřebuje vzít svůj osud do svých vlastních rukou“. A poslední průzkum veřejného mínění prokázal, že s tímto jejím prohlášením souhlasí 82% Němců.

Může být totiž ještě něco bizarnějšího i bezradnějšího, než je politika, vyhrožující nejen potenciálním či vymyšleným rivalům, ale i svým vlastním spojencům?

Přeložil Lubomír Man

(LMa, www.ceskoaktaulne.cz, foto: Shutterstock)

Komentáře

Sdílejte