V roce 1963, během výkopů údajného chrámu Herodota Velkého (Masad, Izrael) byla nalezena semena rostlin, jejichž stáří vědci s pomocí radiokarbonové analýzy odhadli na – 2169 let. U každého, kdo je alespoň povrchně obeznámen s technologií použití radiokarbonové analýzy, nemůže tato zpráva způsobit nic jiného než sarkastický smích. Dokonce i podle oficiálních údajů tato metoda datování pokládá za normu chybovost tisíc let. Jak tedy Izraelci došli k číslu 2169, vědí jen izraelští bohové. Proč ne 2170 let, nebo třeba 3169? Není odpověď. Pravděpodobně byla tato zpráva původně určena laikům, zatímco pro hlouběji obeznámené varovným signálem o očividném padělání.
Ale nejzábavnější je, že semena, která ležela v písku kamenité pouště od prehistorických časů, dala životaschopné výhonky. A nyní palmu ze druhého století před naším letopočtem ukazují turistům a stěžují si, že není samičí rostlina “prehistorické” palmy, bez níž vyklíčená samčí rostlina nemůže dát potomky. Nu dobrá. Požehnaný, který věří. My se snažíme o skutečné poznání a nevěříme všemu.
Podobná situace je i v písemných svědectvích: je mnohem snazší provést svůj “inovovaný” překlad z původního jazyka, v němž je dokument vytvořen, aby bylo dosaženo požadovaného výsledku “nekrvavě”, aniž by se uchýlilo k okázalému padělání. Slovo “romanian” můžete považovat za “římský”, i když ve skutečnosti znamená “románský”. A „Romania“ má očividně mnohem bližší vztah k dnešnímu Rumunsku a Bulharsku než k Apeninám.
Totéž platí, pokud jde o nám už důvěrně známá slova “Tartárie” a “Mogol”, která překladatelé lehkým pohybem ruky prostě změnili na “Tatárii” a “Mongolsko”. Méně často pak padělatelé odstraní celé odstavce a kapitoly v rozšířených dokumentech, ale někdy dojde i k samotnému zničení důkazů, jako tomu bylo v případě basreliéfů Troila na Car-pušce.

 

Podívejme se, jak na tom je třeba tak slavná kniha jako “Život a úžasná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku…”. Manipulace začíná již s názvem knihy a jménem autora. Znám lidi, kteří jsou důvodně přesvědčeni, že Daniel Defoe (nebo De Foe?) nebyl Angličan, jak se uvádí, ale Francouz. Bylo by proto správné zdůraznit, že autor se ve skutečnosti jmenoval Daniel Difow a jen tak mimochodem – byl to tajný agent Scotland Yardu. A hlavní hrdina jeho románů se jmenoval Robinson Crusai.
Všimněte si, že píšu “románů” a ne “románu”, protože Crusoe se objevil jako hlavní postava přinejmenším ve dvou románech. A druhý z nich, který drtivá většina čtenářů nikdy neviděla a ani netuší, že existuje, vypráví o jedenácti letech strávených na ostrově a na obchodních cestách, kromě jiného i ve Velké Tartárii.
V této knize Robinsona (Crusai Robinsoviče Yorkského), který se na konci prvního dílu vrátil do Anglie a stal se bohatým, začne nudit jednotvárnost života počestného a úspěšného obchodníka. A tak v lednu 1694 vypraví loď a společně s Pátkem se vrátí na svůj ostrov. Tam již najdou početnou kolonii osadníků (asi 70 lidí) a provádí tam reformy. V jednom ze střetů s divochy však ztratí Pátka, následně opustí ostrov a vydává se za obchodem k břehům jihovýchodní Asie. Odtud byl Robinson nucen se vracet do Evropy přes celé Rusko. Například zimu – 8 měsíců – prožije v Tobolsku. V létě 1704 Crusoe doputuje do Achangelsku a nalodí se na loď do Anglie. Do Londýna dorazí v lednu 1705 ve věku 72 let.

  Význam lesa
Mapa cest Robinsona podle prvního vydání knihy v r. 1719

Kniha obsahuje popisy Číny a Sibiře. Uvádí se tu města jako Ťjumeň, Solikamsk, Jenisejsk nebo Něrčinsk, stejně jako řada dnes už neexistujících osad. Ale to vše se lze dočíst pouze v originálu románu v angličtině. Překladatel, jehož jméno nebudu raději uvádět, abych ušetřil city jeho žijících potomků, předvedl zvláštní slepotu, protože v románě žádnou Tartárii nezahlédl. Jak se říká, “slona si nevšiml”. A tak nabízím alespoň několik citací, které jsem si dovolil přeložit do ruštiny sám:

 

“…Cesta do Pekingu nám trvala pětadvacet dní. Po celou tu dobu naše putování vedlo krajinou, která byla krajně přelidněná, ale pole v ní byla zanedbaná. Lidé zde žijící jsou chudí a nešťastní, navzdory obrovským prostorám, které by mohly být využity pro pěstování plodin; a nehledě ani na rozvinutý průmysl, kterým se tak místní obyvatelé pyšní.
Říkám nešťastní ve srovnání s námi, ale ne s těmi chudými otrhanci, kteří jiný život neznají. Hrdost těchto chudých lidí je nekonečná a nepřekonává ji nic, kromě jejich chudoby v mnoha provinciích, což přispívá k tomu, co já nazývám jejich utrpení; a já si myslím, že divoši Ameriky žijí mnohem šťastněji než lidé Číny, protože nic nemají, ​​a tak nic nechtějí; zatímco oni jsou hrdí a drzí, a přitom na mnoha místech jsou to prostě jen žebráci a bezdomovci. Jejich chvástání je přesto nepopsatelné; a pokud si to mohou dovolit, drží si velké množství sluhů nebo otroků, což je nanejvýš směšné, a také jejich pohrdání celým světem, kromě nich samých.

 

… Musím připustit, že v rozsáhlých pouštních oblastech Velké Tartárie jsem byl příjemně překvapen velkým počtem cest, které jsou dobře položené, udržované a velmi pohodlné pro cestující; ale není nic ostudnějšího než vidět takové povýšené, panovačné a drzé lidi, kteří jsou sami obyčejní a hloupí; a můj přítel otec Simon a já, jsme často nedokázali zadržet upřímný smích vyvolaný divnou hrdostí těchto chudých lidí.

  Petroglyfy ostrova Wrangell na Aljaške

 

…Takže deset mil za Nankingem jsem se zeptal našich průvodců, pod čí nadvládu to spadalo, a oni mi řekli, že to je jakási hranice, již by bylo možné nazvat zemí nikoho a která je součástí Velkého Karakatu nebo Velké Tartárie: což nicméně všichni považovali za patřící k Číně…

 

…Proto jsme bezpečně prošli do Jarověnu, kde byla ruská posádka, a tam jsme zůstali pět dní. Z tohoto města naše cesta vedla přes obrovskou poušť, ve které jsme strávili dvacet tři dnů. V Jarověně jsme se předem zásobili několika stany, abychom mohli pohodlně odpočívat v době nočních zastávek; a vůdce karavany pořídil šestnáct krytých vozů pro přepravu vody a zásob, a tyto vozy byly kolem našeho malého tábora ochranou každou noc; takže kdyby se objevili Tartaři a nebyli příliš početní, nemohli by nám způsobit škody. Možná po této dlouhé cestě si znovu odpočineme; neboť v této poušti jsme neviděli jediný dům, strom ani malý keřík.

 

…V Mogulské Tartárii jsem viděli hojnost lovců sobolů, kterými jsou snad všichni Tartaři; jsou hlavním původním obyvatelstvem této země; i oni často přepadají malé karavany, ale my jsme je neviděli ve větším počtu najednou. Po průchodu pustinou jsme dorazili do země, která je velmi hustě osídlená, viděli jsme vesničky i hrady, které řídí chánové mající regulérní posádky vycvičených profesionálních vojáků. Jejich jednotky jsou povinny chránit nejen města a hrady, ale také karavany a území před oněmi zlými Tartary, kteří způsobovali cestujícím spoustu problémů.
A jejich královská veličenstva – chánové vydali přísné rozkazy na ochranu karavan. Objevila-li se zpráva, že zlí Tartaři překročili hranice území, za jejíž bezpečnost odpovídala posádka, jízdní oddíl okamžitě vyrazil vstříc cestujícím, aby jim poskytl doprovod a ochranu z jednoho jamu do druhého (jam – poštovní stanice s posádkou, kde se přepřahalo a cestující si mohli odpočinout – pozn. překl.). Takže gubernátor té udinské, kterého jsem měl možnost navštívit z protekce obchodníka ze Skotska, který se s ním znal, nám nabídl ochranu padesáti lidí, a tak jsme si mysleli, že na cestě k dalšímu jamu jsou asi nějaká nebezpečí…”

  Odstartoval nejstarší německý zvyk, jaký? No přece Ramadán!

 

Jistě se mnou souhlasíte, že tento fakt historického padělání při překladu originálního literárního díla do ruštiny je stejně výmluvný jako důvody, které to způsobily. Ani zdaleka si nemyslím, že překladatel měl pro své činy nějaké sobecké motivy. Historii, jak známo, píší vítězové. A vítězi v tomto úseku dějin byli tzv. Romanovci, kteří neměli nic společného s Tartárií a Ruskem. Pro ně bylo otázkou života a smrti legitimizovat v očích jimi pokořených domorodých národů celý ten obrovský podvod. Proto to s největší pravděpodobností není chyba, ale smůla překladatele. Jinak by totiž jeho práci cenzura nepustila.
Toto je ono tajemství, které je ve skutečnosti už tajemstvím veřejným, důvodem, proč skutečná historie naší země byla vystavena tak kardinálním zkreslením, anebo spíše zapomnění. A z téhož důvodu si mnoho slavných ruských spisovatelů nemohlo dovolit otevřeně mluvit o tom, co však s jistotou věděli. Mohli mluvit o pravé historii pouze v náznacích, které pochopí zase jen pouze zasvěcenci. A. S. Puškina jsem už dříve zmínil, ten jistě věděl, ne-li všechno, pak skoro všechno. A o tom, že velmi mnohé bylo známo i tak významnému básníkovi, jako byl Fjodor Ivanovič Ťutčev, se můžeme jen dohadovat. Ale o něm někdy příště.

(myslenkyocemkoli.blogspot.com, foto: Shutterstock)

Komentáře

Sdílejte